Dvojici nových témat přinesl další díl našeho tématu o nejstarších hodinářských značkách světa. A to: kterak ovlivňují budoucnost hodinářů a jejich ateliérů cesty. Putování po světě. To se týká jak Thomase Earnshawa, tak H. Mosera. Druhý fakt, který nám pohled do historie nabízí, je fakt, že mnoha mistrům vrací jejich místo v dějinách hodinářství až dnešek. Jako třeba Louisi Moinetovi. A zaplať pánbůh za to.
1805 Earnshaw. Vlastně ani není z dnešního pohledu tak docela jasné, proč k britskému hodináři Thomasi Earnshaw dějiny přiřkly rok 1805. Jistě, v tomto roce získal on a jeho konkurent John Arnold (přesněji už jeho syn) ocenění britské admirality za výrobu námořních hodin určených pro měření zeměpisné délky. První z nich obdržel sumu 2500 GBP, druhý 1672 GBP. Ovšem to, co ho určilo vítězem, vynalezl Thomas již v roce 1780 – upravil chronometrový krok za pomoci palety umístěné na pružině nikoliv hřídeli. Druhým velkým hodinářským činem tohoto mistra pak byl zdokonalený bimetalický věnec oscilátoru. To vše zajistilo, že slavní námořníci jako kapitán W. Bligh, který prožil vzpouru na lodi Bounty, a znovu se plavil na Tahiti s lodí Providence volili časomíry od tohoto mistra. Konkrétně námořní chronometr Earnshaw No. 1503. Nebo M. Flinders, který na lodi Investigator obeplul Austrálii a jeho chronometr E520 jako jediný plavbu vydržel. Kapitál o něm psal jako o „vynikající časomíře“. Krátce. Earnshaw je oprávněně označován za otce námořních chronometrů.
Na tento odkaz chce navázat od roku 2012 dnešní britský majitel značky, který z jedné strany pojmenovává své kolekce po proslulých průzkumnících, lokalitě nebo plavidle, z druhé strany nabízí časomíry za nízké ceny. Což znamená, že sahá po asijských strojcích a výrobě. Přičemž zlevněné tourbillony jsou za méně než 1000 euro, nejdražší kusy pak za zhruba 3000 euro.
1806 Louis Moinet. Psal jsem o této postavě světového hodinářství mnohokrát a vždy mě fascinovaly dvě stránky jeho osobnosti: byl doslova renesančním umělcem. Malířem, sochařem, tvůrcem dekorativního umění, stejně jako amatérským astronomem a hodinářem. Druhou jeho „tváří“ byla mimořádná skromnost, otevřenost, s níž sdílel své vynálezy a také přátelská povaha. Vždyť celých 15 let prožil v domě Abrahama-Louise Bregueta. Moinet tvořil pro korunované hlavy: ruského cara, Napoleona, krále Jiřího IV., stejně jako amerického prezidenta Thomase Jeffersona. Některé z nich jsem měl tu možnost vidět.
Pro dnešní dobu je jeho největším odkazem stavba prvního chronografu (s frekvencí 216 000 polokmitů/h) na světě v roce 1816, který byl pro jeho tvůrce jen jakýmsi „vedlejším“ produktem, protože se věnoval pozorování hvězd a potřeboval přesné zaznamenání času jejich pohybu. Byl také autorem Traite d´horlogerie (1848) tedy jakési učebnice hodinářství. O návrat tohoto zapomenutého mistra se zasloužil dnešní majitel ateliéru v Saint Blaise pan Jean-Marie Schaller. Jeho současné modely moderním stylem navazují na astronomickou zálibu L. Moineta třeba světovými unikáty jako Cosmopolis s nejvyšším počtem úlomků meteoritů na číselníku nebo model Jules Verne Tourbillon To the Moon s úlomkem z Měsíce na číselníku.
1822 Bovet Fleurier. Sídlo společnosti, kterou Edouard Bovet založil v daném roce, umístil do Londýna jednoduše proto, aby měl snadnější cestu pomocí Východoindické společnosti do Číny se svými hodinkami vyráběnými ve švýcarském Fleurier. Zde zaměstnával až 175 lidí. Samotný název značky se v Číně stal synonymem pro označení hodinek a ty dokonce byly „platidlem“. Mezi zákazníky byl i sám císař. Dvacáté století přineslo nové zákazníky – příznivce chronografů, jako byl Mono Split-Second Chronograph patentovaný roku 1939. Chronografy se staly tématem i novodobé značky. Podobně jako dnešní producent těží z patentu hodinek Easel, které bylo možné z kapesních změnit na stolní.
Pascal Raffy, který je současným jediným vlastníkem, když 25 % akcií získal v roce 2023 od společnosti DKSH Holdings, vpravdě citlivě navázal na historii značky. Například patentem mechanismu Amadéo (2010) proměny náramkových hodinek v kapesní a stolní. Ale i tím, že hrad Motiers, který Dubois-Bovet daroval státu, opět odkoupil (2006) a vytvořil zde unikátní část kompletní manufakturní výroby Bovet. Měl jsem možnost ho navštívit hned 2 x a byl to nebývalý zážitek. Stejně jako návštěva výrobního závodu Dimier 1738, kde se rodí vlastní strojky. I díky tomu získala firma hned několik nejvyšších ocenění za modely Braveheart s rezervou chodu 22 dnů, Recital 22 Grand Recital nebo Recital 26 Brainstorm Chapter Two.
1822 Kienzle Uhren. Jde o příběh od nuly k největšímu výrobci v Německu a světovému hráči až po prostý prodej licence slavného jména. Všechno začalo v německém Schvenningenu roku 1822 hodinářem Johannesem Schlenkerem. Do této rodiny se přižení Jakob Kienzle a v roce 1883 už má jeho firma 60 zaměstnanců a prodává 14denní hodinky Impeller. Jen o 4 roky později otevírá závody v řadě zemí, včetně pozdějšího Československa. V roce 1903 poprvé přesahuje výroba hodinek, hodin a budíků i strojků hranici 1 milionu kusů za rok. 1908 začíná výroba náramkových hodinek a dva roky na to automobilových časomír vsazovaných do palubních desek značek jako Jaguar, BMW, Renault a snad i Rolls-Royce. Za 1. světové války dodává 12 000 náramkových hodinek týdně. 1928 se dva synové J. Kienzleho rozejdou a firma se rozdělí. Před 2. světovou válkou firma zaměstnává 3500 osob a vyrábí 5 milionů časomír ročně. Roku 1956 začíná výroba náramkových hodinek s automatickým nátahem Volksautomatic, aby se v roce 1972 zaměřila na quartz (Alfa, později calibre 713), a to i se solárním napájením (Heliomat). V roce 1987 hlásí kumulativní prodej celkem 300 milionů časomír. 2012 jsou tři centrály: u Lucernu, v Hamburku a Hongkongu.
V současnosti existují produkty jak německého výrobce, tak italské společnosti. Na stránkách Kienzle 1822 je nabízen jen rádiem řízený quartz. Časomíry Jacob Kienzle nebo s kurzívou psaným názvem Kiezle nabízejí mechaniku. K zajímavým kusů patří FL 22602 s nátahem a nastavením ruček jen pomocí lunety.
1828 H. Moser & Cie. Příklad nejen spojení značky úspěšné v prvopočátcích díky cestě do vzdálené země, ale i zdařilého prodeje od původních majitelů tomu novému. Heinrich Moser ze Schaffhausenu pocházel z rodu švýcarských hodinářů, ale svoji slávu si vydobyl v Rusku. Už jeho cesta tam s hodinkami na ukázku byla velkým dobrodružstvím, které nebýt psa v saních, skončilo by podle samotného Mosera umrznutím. V St. Petersburgu v roce 1828 založil vlastní ateliér a šlechtici, včetně carského dvora se předbíhali v nákupech u tohoto Švýcara. Zároveň Heinrich postavil v rodišti nejen továrnu na hodinky se stovkami zaměstnanců, ale pomohl při založení IWC, zasadil se o stavbu přehrady, která dodávala mechanickou sílu do továren. I když hodinky H. Moser vlastnil podle všeho i Lenin, byl ateliér vyvlastněn.
V roce 2002 byla ve Švýcarsku obnoven podnik i za pomoci pravnuka zakladatele, po deseti letech byl prodán společnosti MELB Holding, rodiny Meylan a jeden ze synů majitele vede dnes značku. Současná produkce dosahuje asi 3000 ks a vzhledem k vlastní výrobě komponentů včetně vlásků (měli jsme možnost to vidět na vlastní oči), patří značka mezi výjimečné. I díky spolupráci s vynikajícími ateliéry jako je Agenhor nabízí třeba unikátní chronograf Streamliner Flyback Chronograph (2020). V nabídce této řady je i Perpetual Calendar (2021) a například kus Centre Seconds má strojek HMC 200, který je 100% Swiss made. Nejnovější je pak kus s mimostřednou sekundovou ručkou.
Foto: Bovet Fleurier, Earnshaw, H. Moser & Cie., Kienzle Uhren, Louis Moinet.
